Nedá mi to. Musím to ze sebe dostat. Sdělit někomu dalšímu.
Nejlíp to vykřičet do světa.

Je mi smutno.

Tak jednou za dva tři dny to na mně znovu dolehne.

Měla jsem teď v náručí držet miminko. Svoji holčičku jsem držela v náručí pouhou hodinu a půl. Vypadala, jako kdyby spinkala. Nosánek měla jako knoflíček, pusinku měla velkou, na rtíkách krásně patrné „srdíčko“. Vlásky měla tmavší, než její starší bráška. Ouška měla drobounká, prstíky na ručkách dlouhé a štíhlé. Stejně tak nožičky. Nadosmrti si budu pamatovat její vůni.

Musela jsem se s ní rozloučit, navždycky, a dát ji cizím lidem… Maličkou, bezbrannou.

Tolik se mi stýská. Už nikdy jí neuvidím. Možná… až za dlouho, na věčnosti. Co budu do té doby dělat?

Byla tu se mnou, celých devět měsíců a v jediném okamžiku se to všechno pokazilo. Když jsem ji nosila pod srdcem, tak často mívala škytavku a poslední týdny, kdy byla hlavičkou dolů mě prstíky lechtala v podbřišku. Když se se mnou její bráška mazlil, někdy dost klukovsky, nenechala si nic líbit, a všechny ústrky mu vracela. Často si ještě rukou pohladím břicho… ale ona už tam není.

Mám řešit, co se mohlo udělat lépe? Nebo raději ne a odevzdat vše Bohu? Mám podezření, kdy se dvě věci mohly udělat jinak… lépe… Pomohlo by to? Nevím. Věřila jsem lékařům. Co bych dělala doma, kdyby všechno bylo jen na mně? Poslechla bych instinkty? Zachránila bych své dítě?

Myslím si, že pitva stejně nic neukáže. Vím to.