Ve čtvrtek 23. 10. 2014 se nám narodila naše Liduška. Porod probíhal v pořádku, s manželem jsme byli na sále sami, paní porodní asistentka vždy jen nakoukla, zkontrolovala ozvy, a zase potichu odešla... Liduška se ale rozhodla, že tu s námi nezůstane. Tedy alespoň fyzicky.
Proč?
Zatím nikdo neví...
Asi prvním velkým důvodem bylo to, že nás Liduška neskutečně spojila. Celou naši širokou rodinu.
Naučila mě zase přemýšlet a mluvit o svých pocitech.
Věřím, že to není poslední důvod.
Cítím, že tento silný mezník v mém životě mi dává sílu a pevnou vůli do nového, lepšího začátku.
Bože, děkuju Ti za mé dvě krásné děti. Jen prosím... ať už nikdy nešiju šatičky do rakve.
Jani, jsou chvíle, kdy se mi opravdu těžko volí správná slova, ale dovolte mi, abych Vám popřála hodně lásky, víry a síly v tomto období.
OdpovědětVymazatIrenko, moc děkuji. Budeme to s manželem potřebovat. Snad máme ale správně našlápnuto...
VymazatTenhle blog jsem našla náhodou, když jsem hledala výrazy "blogspot - venkov", protože je to téma, které mě zajímá. Pomalu si, s dovolením, pročítám, a došla jsem až k této zprávě.
OdpovědětVymazatJe mi to moc líto, moc. Snad už se ta nejhorší rána ve vašich duších malinko zacelila, a na holčičku vzpomínáte s tichou klidnou něhou. Přeju vám všem hodně radosti a hezký, klidný život. A jestli dovolíte, budu si dál číst ...